Vaše příběhy


Ahoj.

Jmenuji se Lucie, bude mi třicet a jsem šťastná máma. Mámou jsem téměř 6 měsíců, ale ten přívlastek šťastná jsem bohužel nemohla pojmenovat od samotného začátku, kdy se mi narodila dcera Johanka. Moc bych si přála, aby tento můj příběh byl motivací a podporou pro Vás, které taky máte nějaké trápení se svým dítětem po porodu a prozatím nevěříte v lepší zítřky.

Celé moje těhotenství probíhalo bez jakýchkoliv zdravotních komplikací, obtíží, vlastně takovýto průběh si přeje asi každá nastávající maminka-soudě podle reakcí mého okolí. Moc jsem si přála, aby můj porod proběhl co nejpřirozenější formou, bez zásahu jakýchkoliv léků, pouze za asistence porodní asistentky a mého manžela. Po týdenním přenášením se začaly objevovat komplikace a srdeční ozvy dítěte nevykazovaly známky slučitelné s přirozeným porodem, takže se Johanka narodila zcela neplánovaně císařským řezem v jihlavské porodnici. Během těhotenství mě ani nenapadlo zjišťovat jakékoliv informace o této operaci. O to více jsem byla zaskočená všemi okolnostmi, které pak následovaly (zavádění močové cévky, napíchnutí páteře epidurálem, uspání apod.). Vše se povedlo, narodila se nám zcela zdravá holčička, kterou jsem bohužel v první možné chvíli bondingu ještě na operačním sále nezvládla přiložit na svoji nahou hruď (dodnes nedokážu přesně popsat důvod), ačkoliv to byl jeden z mých porodních přání a požadavků.

Přisátí Johanky tedy následovalo asi necelé 2 hodiny po samotném narození a vlastně od té doby až do jejích 3 týdnů života jsme obě bojovaly proti sobě než abychom se sžívali. I když jsem se na dítě velice těšila a přála si ho, nějak se u mě stále neprojevovala tolik opěvovaná mateřská láska ke svému právě narozenému dítěti. Jelikož se Johanka nechtěla vůbec přisát už v porodnici, bylo mi asi po 3 hodinách přikládání dětskou sestrou nabídnut klobouček, přes který bych prý měla zkusit kojit, když mi to nejde a malá nechce pít. Bylo to pro mě hrozně bolestivé, ale malá se přisála a pila. Teď už vím, že příště bych přikládala do zblbnutí a klobouček bych nepřijala. Bohužel se mi prsa nalévala takovou rychlostí, že jsem v podstatě buď jenom kojila, nebo odsávala. Psychicky jsem byla hrozně vyždímaná a unavená. Už v porodnici jsem náš problém s kojením konzultovala s laktační poradkyní, ovšem v porodnici je to všechno o mnoho snazší, než potom doma, kde jste na všechno sama a najednou to nejde, tak jako v porodnici. Domů z porodnice jsem tedy odjížděla s kloboučky, kojící lahvičkou od Medely a hlavu plnou otazníků, co budu dělat, když to dítě nenakojím???

První dny doma probíhaly docela v poklidu, prsa jsem měla tak nalitá, že se malá ani vlastně nemusela moc snažit o sání, protože jsem jí "skoro všechno nastříkala do pusy sama". Byla hodná, spinkala. Po pár dnech se laktace trošku ustálila, mléko již neteklo samo. Johanka se stále neuměla správně přisát a začala být hrozně plačtivá, nervózní a každé kojení bylo horší a horší (myšleno pro všechny strany). Stále jsem zůstávala optimistická, že už se to přeci musí podařit a ona se rozpije. Kojila jsem s kloboučky a stále zkoušela přikládat (mám pocit, že jsem zkoušela kojit snad i ve stojce, kolik různých poloh jsem vystřídala😊), ovšem bez jakéhokoliv posunu. S kloboučky mě kojení natolik bolelo, že jsem se jeden večer rozhodla, že tuhle bolest už dál nezvládnu a musím se s někým poradit, jak dál. Vyhledala jsem si kontakty na laktační poradkyně na Vysočině a nejblíže pro mě byla paní Ivana, která ještě ten den (neuvěřitelná!!!) dorazila a začaly jsme se společně i s manželem radit, jak dál. Pomohla mi především psychicky, protože jsem se asi po 10 minutách přemáhání a předstírání, že to není tak hrozné, hrozně rozeřvala a brečela a brečela a ona u mě seděla a poslouchala. To mi neuvěřitelně pomohlo!!! Domluvily jsme se, že budeme v kontaktu, budu ji informovat, jak vše pokračuje. Tajně (naivně) jsem doufala, že paní Ivana "vytáhne z kapsy nějaký fígl, po kterém Johanka začne už konečně pít". Jediná rada byla vydržet a stále přikládat a přikládat a být s Johankou co nejvíce v kontaktu tělo na tělo. Domluvily jsem se, že přes kloboučky už nemá smysl kojit a vyzkoušíme Johanku dokrmovat co nejpřirozenější formou podobnou kojení a sice lžičku. Zvládala to bravurně až na mě! Krmit 60 ml přes den lžičkou se dalo, ale v noci to bylo peklo na zemi! Asi po třech dnech byla i ona z toho všeho unavená a lžičku přestala akceptovat. Jako další možnost se jevila stříkačka, která se ujala asi na 2 kojení. Další alternativou byla cévka, do které jsem osobně vkládala všechny naděje, ale i to se neujalo. Pod velkým psychickým vyčerpáním, vidinou, že tohle nemůže nikdy skončit, že takhle přeci nemůžeme fungovat, jsem už v DM stála před regálem s UM a sahala po krabici Kendamilu, ale ještě se rozhodla to zkusit a vydržet. Ten den jsem kontaktovala ještě jednu laktační poradkyni paní Danielu, která si po telefonu vyslechla asi hodinový příběh, který jsem opět téměř celý probulela a doufala, že jí napadne něco, co bude fungovat. Navrhla mi jako poslední možnost, vzhledem k mé velice špatné psychické náladě, přikládat po celý den a čekat, až se dítě přisaje, nenakrmit ji pomocí žádných dalších pomůcek, ale prostě čekat, až se opravdu přisaje. Představa to pro mě byla nepředstavitelná, že bude např. 12 hodin v kuse plakat, ale už jsem neměla co ztratit a brala jsem to jako poslední možnost před UM. Další den, se stalo něco, co do dneška nechápu, ale Johanka se prostě přisála a začala pít. Věděla jsem, že to určitě nepůjde rychle, budu muset být ještě dost trpělivá, ale že jsme to společně vybojovaly a že už od této doby nebojujeme proti sobě, ale táhneme konečně spolu. V tu chvíli jsem cítila tolik mateřské lásky, tolik jsem si to mateřství začala užívat, vlastně až od tohoto "našeho" okamžiku.

Když píšu tento svůj příběh mám stále na krajíčku, dívám se přitom na svoji úžasnou, veselou půlroční holčičku, která si začíná stoupat a říkám si, že jsem ta nejšťastnější máma na světě. Prosím, všechny z Vás, které prožíváte něco podobného s kojením, nebo Vaše miminko nepatří mezi ty největší zlatíčka, nebo jste jenom prostě unavené a vyčerpané, věřte, že bude jednou líp. Třeba to nebude za týden, dva, ale určitě někdy bude!!! Důležité je nebýt na to sama, svěřit se odborníkům, brečet a nepředstírat, že všechno zvládáte, když je to přesně naopak a nic si nevyčítat, i s UM jsme to pro své dítě ta nejdůležitější osoba! Já tímto děkuji svému manželovi Honzovi a mojí rodině, to jsou Ti, bez kterých bych nemohla říct, že jsem šťastná máma. Děkuju!!!